Chýnovská jeskyně - okolí
Chýnov
Předchůdcem města bylo raně středověké chýnovské hradiště spojované v Kosmově kronice k roku 981 s rodem Slavníkovců a sv. Vojtěchem. V 11. a 12. stol. plnilo funkci významného správního centra.
Roku 1289 je Chýnov zmiňován jako město. Nejvýznamnějším rodákem je sochař František Bílek – jedna z nejvýraznějších osobností českého secesního symbolismu. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled. Z jeho díla jmenujme alespoň „Krucifix“ v katedrále sv. Víta v Praze, „Modlitbu nad hroby“ na hřbitově v Chýnově nebo kompozici „Mistr Jan Hus“ v Táboře. V roce 1898 navrhl v Chýnově stavbu venkovského stavení s ateliérem „Chaloupka“, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu. Dnes je zde veřejně přístupná expozice v majetku Galerie hlavního města Prahy, obdobně jako vlastní Bílkova vila v Praze. Z dalších zajímavostí města jmenujme zámek, na jehož místě stával přemyslovský správní hrad a později ve 14. století arcibiskupská tvrz, vystavěná za Arnošta z Pardubic.
Dnešní barokní dvoukřídlý zámek byl vystavěn v letech 1729–1730. Zámek je obklopený anglickým parkem a v současné době slouží jako domov seniorů. Dále stojí za zmínku kostel Nejsvětější Trojice – původní gotický kostel ze 14. století byl v letech 1667–1670 nahrazen novým barokním kostelem. Věž byla postavena roku 1727.
V kostele je pohřben poslední opat kláštera ve Zlaté Koruně, Bohumír Bylanský, který do kostela umístil barokní model zlatokorunského oltáře od Jakuba Eberleho. Model je vystaven v Národní galerii v Praze. Za zhlédnutí stojí i sýpka – barokní dvoupatrová stavba ze 17. století a 4 železniční viadukty vystavěné po vzoru antických mostů v letech 1883–1888.
Jeskyni, obec Chýnov a další zajímavá místa v okolí propojuje Chýnovská naučná stezka (4 km, 10 naučných panelů).
Tábor
Na místě současného Tábora je prokázáno poměrně intenzivní osídlení z doby halštatské a laténské. Předpokládá se i menší keltské osídlení.
Přemysl Otakar II. nechal někdy mezi lety 1270 a 1272 celý prostor budoucího města obehnat důkladnou hradbou. Tábor byl založen na jaře roku 1420 husity a pojmenován podle hory Thabor u Nazaretu, v dnešním Izraeli. Zpočátku zde byly realizovány ideály křesťanského komunismu, tedy dobrovolného sdílení majetku bez soukromého vlastnictví. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu, na pořádek dohlíželi čtyři zvolení hejtmani. Občané se nazývali táborité.
Táborská obec měla od počátku vlastní vojsko. Zkušení velitelé, hejtmani, mezi nimiž byl i slavný Jan Žižka, cvičili tábority v boji a zacházení se zbraněmi. Brzy poté táborské vojsko provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery v Milevsku, Louňovicích a Zlaté Koruně. Uloupený majetek byl jedním z hlavních zdrojů příjmů táborského společenství. Dobyté kláštery a kostely táborité vypalovali. Jejich vnitřní zařízení, vzácné knihy, sochy i obrazy ničili a pálili vedeni ideou obrazoborectví. S nepřáteli zacházeli husité stejně nelítostně jako katolická vojska s nimi. Po bitvě u Lipan se představitelé města dokázali smířit se Zikmundem Lucemburským, který na oplátku udělil husitské obci listinou z 25. ledna 1437 městská práva, po vzoru Starého Města Pražského. Tábor se tak stal plnoprávným královským městem, se znakem, v němž se nad hradbami se dvěma věžemi vznáší říšský orel s lucemburským orlem na prsou. Lucemburský orel byl později nahrazen českým lvem.
V roce 1492 byla pro vyřešení problémů se zásobováním vodou na východním okraji města vybudována přehrazením Tismenického potoka vodní nádrž Jordán. Je nazvána podle řeky Jordán ve Svaté zemi. V roce 1532 byl Tábor postižen velkým požárem, při kterém vyhořelo 366 domů, značně poškozen byl i hrad. V roce 1620 město oblehlo císařské vojsko, kterému velel španělský generál Baltasar Marradas. Až v listopadu roku 1621 se táborští vzdali, což znamenalo postihy, mj. nucené přijetí katolické víry. Na konci třicetileté války, po pěti dnech obléhání Švédy na jejich loupežné výpravě na jih Čech, byl 23. srpna 1648 Tábor znovu dobyt. Roku 1680 postihl město mor. V roce 1744 byl Tábor znovu dobyt, a to pruským vojskem. V roce 1750 bylo město Marií Terezií povýšeno na město krajské (bylo jím do roku 1848), což přispělo k jeho rozvoji. Mezi turistické zajímavosti města patří Husitské muzeum s podzemními chodbami, Botanická zahrada, Zoologická zahrada, věž Kotnov, Kostel Proměnění Páně, Augistiniánský klášter, přehradní nádrž Jordán a vůbec celé zachovalé středověké centrum starého města.
3 km jihozápadně od města Tábora se nachází rozhledna Hýlačka.
Církevní areál Klokoty
Poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie je postaven na půdorysu dvojramenného kříže, nádvoří je obklopeno ambity s nárožními kaplemi. Cílem poutí je obraz Panny Marie Klokotské na hlavním oltáři, namalovaný pražským malířem Johannem Andreasem Burgerem v roce 1636. Od roku 1743 je obraz umístěn na stříbrném oltáři pražského zlatníka Františka Seitze, který pracoval také pro poutní místo ve Svaté Hoře u Příbrami nebo pro katedrálu sv. Víta. Z postranních kaplí v chrámu je nejvýznamnější kaple sv. Václava dokončená v roce 1712 nákladem rodu Schwarzenbergů. Proti ní se nachází kaple sv. Josefa z roku 1714 pořízená z financí knížat Lobkowiczů. Další vnitřní výzdobu chrámu financovali bohatí táborští měšťané, na jejich náklady byly v letech 1723–1730 postaveny i ambity s nárožními kaplemi. Panorama klokotského poutního areálu tvoří deset věží na kostele a kaplích v ambitech. Počet věží má znázorňovat deset prstů sepjatých na rukou modlící se Panny Marie. Do Klokot vede z Tábora od údolí řeky Lužnice křížová cesta s lipovou alejí vysazenou v roce 1836. Druhá přístupová cesta vede od Bechyňské brány (ulice U Klokotského kláštera) a zde je kaple sv. Antonína Paduánského. Od hřbitova vede západně turisticky značená trasa k barokní kapli Panny Marie Klokotské, která stojí na původním místě zázračného zjevení Panny Marie.
Pacov
Pacov je město ležící na západním okraji Českomoravské vysočiny. Jeho historické jádro je městskou památkovou zónou. Pacovem prochází 15. stupeň východní délky, který je nultým poledníkem pásma středoevropského času.
Původní hrad založený ve 13. století byl v 16. století přestavěn na rozlehlý opevněný zámek. Mezi významné majitele patřil rod rytířů Španovských z Lisova a od 40. let 17. století Zikmund Jan baron Myslík z Hyršova. Roku 1708 přišel do Pacova Řád bosých karmelitánů. Ten po roce 1718 postupně změnil šlechtické sídlo v klášter s kostelem sv. Václava. Kilián Ignác Dientzenhofer navrhl roku 1739 plány na další stavební úpravy. Za vlády Josefa II. byl roku 1787 klášter zrušen a budova se znovu užívala jako šlechtický zámek. V 19. století bylo ubouráno vstupní křídlo, vnitřní nádvoří zaniklo a zámek se otevřel do města pěkným čestným dvorem. Část zámku posléze sloužila i jako škola a byt pro učitele. Tehdy se v rodině učitele Jana Sovy narodil dne 26. února 1868 básník Antonín Sova. Do května roku 1945 vlastnila pacovský zámek rodina Weissů z Tessbachu, poté zámek přešel pod státní správu. Roku 1947 ho obsadila vojenská posádka ČSR, která zdevastovaný objekt opustila roku 1992. Teprve roku 1997 byl zámek převeden do majetku města, jež zámek vzorně obnovilo a opět jej zpřístupnilo veřejnosti. V dnešní době zde sídlí Městský úřad Pacov, Městská knihovna, Městské muzeum Antonína Sovy a Turistické informační centrum.
Mezi dominanty Pacova patří také děkanský chrám sv. Archanděla Michaela založený ve 13. století. V lodi je osazen raně gotický žulový náhrobek ze 13. století na památku zakladatele pacovského hradu – Hrona z Pacova, nejstarší náhrobek v České republice. Muzeum Antonína Sovy se nachází v prostorách pacovského zámku. Návštěvníci mohou vidět stálou expozici, která zahrnuje galerii Jana Autengrubera, dějiny Pacova, síň básníka Antonína Sovy a motocyklový sport v Pacově. V Pacově vznikla roku 1904 myšlenka založení Mezinárodní motocyklové federace (FIM) a na historickém okruhu z roku 1906 se pořádají veteran rallye. Mezi další zajímavosti města patří Židovský hřbitov, Hřbitov německých zajatců z 2. světové války, Pacovská synagoga, Kaple sv. Anny a kostel sv. Barbory.
Choustník
Choustník je zřícenina hradu asi jeden kilometr východně od stejnojmenné obce v okrese Tábor. Stojí na vrcholu dominantního vrchu v nadmořské výšce 660 m uvnitř přírodní rezervace Choustník.
Hrad je v Česku vzácnou ukázkou tzv. ganerbenburgu, neboli hradu tvořeném více jádry, ve kterých sídlilo několik různých majitelů. Věž hradu slouží jako rozhledna. Od roku 1958 je chráněna jako kulturní památka ČR. Hrad založil Beneš z Choustníka po roce 1262. Jeho potomci, Beneš a Jan z Choustníka, žili na hradě společně a rozdělili hradní jádro na dvě oddělené části. Páni z Choustníka hrad roku 1322 vyměnili, s Petrem I. z Rožmberka. Za Oldřicha II. z Rožmberka byla posílena obranná funkce hradu a ten se stal opěrným bodem hranice rožmberského panství. V době husitských válek se stal vězením pro husitské kněze. Petr Vok z Rožmberka prodal hrad roku 1596 Jiříku Homutovi z Harasova a od roku 1614 je hrad uváděn jako pustý. Zdejší přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1926. Předmětem ochrany jsou především skalní útvary (bradla) tvořené žulou a ortorulou, které zde tvoří skalní město. Pro zdejší skály je typický matracovitý vzhled a voštiny, a na území Choustníka se jich nachází celkem sedm. Dále jsou zde zbytky květnatých bučin a suťových lesů, které se zachovaly v téměř původním složení i přes antropogenní činnost, a především, pro květnaté bučiny typicky složené, bylinné patro. Z fauny je zde významný výskyt několika druhů ohrožených mlžů a několik druhů ptactva (včetně sov a druhů typických pro starší listnaté porosty). Rezervace je hojně turisticky využívána, a to jak díky zřícenině hradu, která se v ní nachází, tak díky skalnímu městu s horolezeckými cestami. Na vrchol Choustníka vede zpevněná, zeleně značená turistická trasa, po cestě se nachází několik odpočívadel a u začátku stezky je vystavěno parkoviště.
Kámen
Hrad byl prvně zmíněn roku 1316. Za Jindřicha z Ziegelhainu byl v letech 1356 - 1366 hradní palác přestavěn. Kolem roku 1523 koupil Kámen Petr Malovec a jeho rod vlastnil hrad přes 200 let. Roku 1673 jej dal Jan Kryštof Malovec zcela přestavět v barokní zámek. Po Malovcích přecházelo panství do vlastnictví různých majitelů, z nichž stojí za zmínku především svobodný pán Václav Enis, který v letech 1860-1870 provedl poslední podstatnou úpravu sídla a dal mu romantickou podobu, v níž se zachovalo dodnes.
Nejstarší částí je neomítnutý věžový palác protáhlého lichoběžníkového půdorysu v nejvyšší části areálu. K němu přiléhalo na východě obdélné nádvoří, obestavěné ještě ve 14. století obytnými budovami. Přístup k němu vedl věžovitou branou v sv. rohu nádvoří, v místech dnešního vstupního barokního schodiště. Původně tu byl padací most. Jednotlivé gotické trakty byly postupně zcela přestavěny barokně. V témže období vznikly také přístavby schodišť a pavlačí na nádvoří a byly upraveny vnější fasády. Pseudogotická úprava 19. století (nová okna, cimbuří a další detaily) ovlivnila ráz jádra hradu i jeho opevnění, hradní brány i předhradí s pivovarem. Místnosti v přízemí a sklepy si částečně zachovaly původně gotické klenby. Většina sálů má barokní úpravu s dílčími zásahy pseudogotickými. V 1. patře severního křídla se zachovaly zbytky stropů a jejich malířské výzdoby z doby kolem roku 1670. Západní gotický věžovitý palác charakterizuje jednoduché řešení prostoru. Zařízení zámku pochází vesměs z 19. století. Výrazným detailem jsou zejména pseudogotická kamna v rytířské síni v jižním traktu. Ve vstupní části je historická expozice - muzeum jednostopých vozidel. Hrad je turisticky přístupný veřejnosti.
Kozí hrádek
Kozí hrádek je zřícenina gotického hradu asi 2,5 km východně od Sezimova Ústí v okrese Tábor. Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka a pro svou spojitost se životem církevního reformátora Jana Husa byl dne 30. března 1962 prohlášen za národní kulturní památku. První zmínky o Kozím hrádku pocházejí z roku 1377, kdy byl v držení Vlčka z Kozího. Potom jej získal Jan z Hardeka, od roku 1391 Jindřich z Hradce a od roku 1406 Vilém z Újezda. Jeho synové Jan a Ctibor z Kozího na hrad pozvali kazatele a reformátora mistra Jana Husa, který zde pobýval na podzim roku 1412 a od jara 1413 do jara 1414. Jan Hus na hradě a v jeho okolí kázal, věnoval se práci na svých dílech. Dokončil zde svou významnou Postilu a sepsal například traktáty O svatokupectví, O církvi nebo spis O šesti bludiech. Z jihu Čech odešel 15. července 1414 na hrad Krakovec na Rakovnicku, odkud v říjnu odcestoval do Kostnice, kde byl za své názory 6. července 1415 upálen. Zřícenina je turisticky přístupná.
Borotín
Je zřícenina gotického hradu 11 km od Tábora. Prvním známým majitelem hradu byl Mikuláš z Borotína, který je zde zmiňován roku 1356. Rod pánů z Borotína hrad vlastnil téměř sto let. Během husitských válek na hradě sídlil Mikuláš, který byl od roku 1426 husitským hejtmanem, ale později přešel na stranu císaře Zikmunda. Husitské vojsko proto Borotín v roce 1434 neúspěšně obléhalo. Od roku 1446 hrad patřil Janu Malovci z Pacova a dalším příslušníkům jeho rodu. Roku 1613 ho získal Kryštof Vojkovský z Milhostic, ale jeho synové se účastnili stavovského povstání a hrad byl na počátku třicetileté války dobyt a pravděpodobně také vypálen císařským vojskem. Roku 1623 ho jako konfiskát koupila od královské komory Polyxena z Lobkovic a ve stejném roce je hrad popisován jako pustý. Později opuštěný hrad sloužil jako zdroj snadno dostupného kamene. Jako romantický hrad jej označil básník Karel Hynek Mácha. Současnou podobu zřícenina získala po památkových úpravách na začátku 80. let 20. století.
Úzkokolejná železnice Obrataň – Jindřichův Hradec – Nová Bystřice
Historická jednokolejná úzkokolejná dráha (rozchod kolejí 760 mm) z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice byla postavena roku 1897 a její druhá část z Obrataně do Jindřichova Hradce byla dokončena roku 1906.
Úzkokolejná železnice Obrataň – Jindřichův Hradec – Nová Bystřice
Zámek Červená Lhota
Existenci původní tvrze na místě nynějšího zámku předpokládáme někdy od poloviny 14. století. Majitelem byl Ctibor ze Zásmuk, následně Diviš Boubínský z Újezda, který ji někdy kolem roku 1530 prodal rytířské rodině Kábů z Rybňan. Roku 1597 se majitelem stává Vilém Rut z Dírné. Poslední z Rutů, Bohuslav, jako utrakvista musel po Bílé Hoře opustit zemi. Roku 1621 byla Červená Lhota obsazena Antoniem Brucciem ve službách Slavatů. Smrtí tohoto majitele ztratila Lhota rezidenční funkci a všem ostatním byla spíše jen příležitostným bytem a připadla České královské komoře, od níž ji roku 1641 koupil významný šlechtic Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Roku 1693 přešla do držení Windischgrätzů a roku 1755 do držení rodu svobodných pánů z Gudenusu. Roku 1776 již vítala Lhota nového majitele, byl jím baron Ignác Stillfried, do dějin zámku se zapsal především jako hostitel a mecenáš stárnoucího hudebního skladatele, spolutvůrce německé komické opery, Karla Ditterse z Dittersdorfu, jehož životní pouť se po čtyřletém pobytu končí právě na zdejším panství.
Roku 1835 zámek přechází do knížecích rukou Heinricha Eduarda Schönburg-Hartensteina až do počátku druhé světové války. Roku 1937 končí šlechtická historie sídla. Po převzetí zámku Československým státem zde v roce 1946 nalezla místo dětská ozdravovna. Rok na to byl převzat Národní kulturní komisí a od roku 1949 je zpřístupněn veřejnosti. Zámek si „zahrál“ v řadě filmů: Křížová trojka, Martin a červené sklíčko, Svatby pana Voka, Zlatovláska, Červená Lhota – zámek žen, Procházka pohádkovou knížkou, Princezna na hrášku, Karásek na svatbě, Pan Vok odchází, Muzika pro dva, Psyché, Bezejmenný hrad, Let čarodějnic, Fuger z Augsburgu, O kráse a štěstí, O zatoulané princezně, Pan Tau, Nemocnice na kraji města, díl Výměna stráží, Au Pair II aneb pohádka pokračuje.