Chýnovská jeskyně - charakteristika
CHÝNOVSKÝ KRAS
je rozlohou nevelké krasové území vázané na souvrství krystalických vápenců chýnovsko-ledečského pruhu tzv. pestré skupiny hornin geologické oblasti moldanubika. Leží na jihozápadním okraji Českomoravské vrchoviny v Pacovské pahorkatině poblíž města Chýnova. Vápence jsou zde společně s amfibolity uloženy v okolních dvojslídných pararulách a celé pásmo je rozděleno do několika menších bloků. Tak lze mimo Chýnovskou jeskyni pozorovat krasové jevy též v okolí obce Věžná, v údolí Josafat, a zejména u Velmovic.
CHÝNOVSKÁ JESKYNĚ
-
Leží v jižním úbočí Pacovy hory (589 m n. m) poblíž Dolních Hořic, 2 km severovýchodně od města Chýnova.
-
Je složitým krasovým systémem, vytvořeným v hrubozrnných krystalických vápencích a částečně i v nekrasových horninách amfibolitech, převážně korozní činností vod podzemního toku.
-
Postrádá klasickou krápníkovou výzdobu, je však naprosto unikátní svéráznou modelací jeskynních prostor a mimořádně pestrým zbarvením stěn a stropů.
-
Je významnou geologickou a mineralogickou lokalitou.
-
Je největším přírodním zimovištěm netopýra řasnatého v Evropě.
-
Objevena byla roku 1863 při těžbě vápence v jednom z bývalých selských lomů a od roku 1868 je první veřejnosti zpřístupněnou jeskyní na území Čech a Moravy; dodnes je zachován původní romantický ráz jejího zpřístupnění.
-
Celková délka dosud objevených částí činí 1400 m s výškovým rozdílem (denivelací) 74 m; téměř čtvrtina známých chodeb jeskyně je trvale zatopena vodou.
-
Délka návštěvního okruhu je 220 m s převýšením 42 m, průměrná doba prohlídky je 45 minut.
-
Teplota vzduchu na turistické trase je 5-9 °C, vlhkost 96-100 %; v některých nepřístupných prostorách teplota v zimním období klesá až pod mrazu.
-
V roce 1992 byla zařazena do kategorie národní přírodní památka.
SCHÉMA VÝVOJE CHÝNOVSKÉHO KRASU
- Na dně rozsáhlé mořské pánve se usazují splaveniny z kontinentu, s nimi také láva, popel a úlomky hornin, vyvrhované aktivními podmořskými vulkány.
- V mělkém moři dochází k rozvoji organismů, zbytky jejich schránek se usazují na dně a vytváří základ pro vznik původních sedimentárních vápenců. I tuto sedimentaci provází sopečná činnost.
- Při horotvorných procesech jsou vlivem vysoké teploty a tlaku sedimentární vápence přeměněny (metamorfovány) na vápence krystalické (mramory) a sopečné produkty na horninu amfibolit.
- Rozsáhlé a intenzívní vrásnění (variská orogeneze), provázené hlubinným magmatismem, má za následek vyvrásnění horninových souborů, vznik zlomů a dalších tektonických poruch.
- Občasné tektonické pohyby a s nimi spojené horninotvorné procesy i nadále ovlivňují složení hornin, částečně obnovují původní tektonické poruchy a zároveň je vyplňují různými druhy minerálů.
- Horninové prostředí se stabilizuje, chemicky agresivní vody z nekrasového prostředí pronikají do vrstev krystalických vápenců a vytváří krasové jevy.
VZNIK A VÝVOJ CHÝNOVSKÉ JESKYNĚ
Přestože se Chýnovská jeskyně řadí mezi jeskyně krasové, tedy vytvořené vodou v krasových, rozpustných horninách, není zcela typickým představitelem této skupiny. Rozdíl je dán již přítomností nekrasových hornin uvnitř vápencového komplexu, které omezují jeho rozpustnost a tím i vznik, vývoj a tvary podzemních prostor. Jsou nepominutelným faktorem, podmiňujícím průběh krasovění v Chýnovské oblasti.
Také hydrologické poměry zdejšího krasového systému nejsou typické. Chybí tu viditelné ponory povrchových vod do podzemí. Podzemní potok v Chýnovské jeskyni vzniká netypicky soustřeďováním podzemních pramenů a teprve poté protéká jeskynním systémem, aby na své cestě do vývěru ještě absurdně v podzemí překřížil trasu povrchového toku.
Složitost a členitost chodeb Chýnovské jeskyně vedla v minulosti k představě, že hlavní podíl na jejím vzniku měla eroze - mechanické působení podzemního toku. Objevy z 80. a 90. let 20. století potvrdily naopak teorie, že nejdůležitějším faktorem vzniku jeskyně je koroze - tedy chemické rozpouštění vápenců, probíhající ve freatické zóně (v prostorách trvale zatopených vodou). Vložky nekrasových hornin, značná rekrystalizace vápenců a vysoký obsah nerozpustných minerálů v nich sice omezují účinky koroze, avšak velmi dobrá až výborná propustnost vápenců společně se značnou agresivitou podzemní vody, přicházející z okolních kyselejších hornin, naopak krasový proces výrazně podporují. Navíc se v jeskyních moldanubika často uplatňuje i tzv. koroze směsová. Probíhá tam, kde voda podzemního toku po ztrátě své rozpouštěcí schopnosti v důsledku nasycení uhličitany, se v trvale zatopených prostorách mísí s vodou prosakující s povrchu. Dva nasycené roztoky o různé koncentraci rozpuštěných látek tak vytváří nový nenasycený roztok, opět chemicky aktivní. Tento jev se pravděpodobně podílí i na vzniku mnoha primárních tvarů ve stěnách a stropech jeskyně - žlabech, hrncích, okách, připomínajících často spíše jevy evorzní.
Již při pohledu na mapu jeskyně je patrna zákonitost průběhu jeskynních chodeb. Výrazně kopírují geologickou a tektonickou stavbu masívu. Vznikly v místech, umožňujících snadný průnik vody, tedy na tektonických zlomech či puklinách a na kontaktech vápenců s nekrasovými horninami. Větší prostory pak podmínilo řícení stropů, které zejména v místech zlomů a puklinových zón zasáhlo až do nadložních hornin. Celý jeskynní systém je ukloněn v úhlu 40-50 stupňů k severu, tedy shodně s uložením vápenců a jejich vrstevnatostí (foliací). Je to dobře vidět i na mapě jeskyně, kde jsou výškové úrovně odlišeny barevně. Popsané vývojové schéma se v jeskyni uplatňuje patrně již od mladších třetihor a protože je jeskyně i nadále protékána aktivním podzemním tokem, pokračuje i v dnešní době.